Problematika a hrůzy při provádění parozábran v zateplených šikmých střechách a stěnách

Autor : Jan Rypl, manažer aplikací, rypl@juta.cz, tel.: +420 602 194045, www.juta.cz

Při vytváření zateplených šikmých střech, zateplených lehkých stropů „bungalovů“, lehkých obvodových stěn dřevostaveb či dodatečného zateplování podkrovních prostor již mnozí stavebníci, projektanti i investoři pochopili, že v takovou konstrukci je nutno použít dostatečnou vrstvu či vrstvy odpovídajícího tepelného izolantu, vytvořit odvětrávací vzduchové mezery mezi tepelnou izolací a střešní krytinou, popř. pod střešní krytinou použít správný typ a způsob provedení podstřešní membrány/fólie (v současné době dle normy nazývaná DHV – doplňková hydroizolační vrstva) nebo u větrané fasády použití správného typu a způsobu provedení větrozábrany.

 

U šikmých střech jsou známy :

  1. jak dvouplášťové střešní skladby = 1 ventilace mezi střešní krytinou a doplňkovou hydroizolační vrstvou, s využitím vysocedifúzních podstřešních membrán (v současné době asi nejvíce používané)
  2. tak i tříplášťové střešní skladby = 1 ventilace nad a 1 ventilace pod doplňkovou hydroizolační vrstvou, s využití jak vysocedifúzních tak i polodifúzních podstřešních membrán/fólií
  3. dále existuje i možnost jednoplášťových skladeb bez ventilační mezery (ale pouze při skladbě se zateplením nad krokvemi a se speciální krytinou a materiály) a tříplášťových skladeb s ventilací pod bedněním krytiny přímo na krokvích, např. u falcované střešní krytiny s využitím vysocedifúzních drenážních membrán (ale jen u jednoduchých tvarů střech bez dalších komplikujících souvislostí), či další varianty konstrukcí

Obrovské množství chyb při provádění těchto zateplených konstrukcí však lze nalézt při vytváření parotěsnící vrstvy (parozábrany). Tj. vrstva, která zde zároveň většinou plni i funkci vzduchotěsnící vrstvy konstrukce.

A to jak ve smyslu zda je vůbec v konstrukci použita, tak i v jakém místě konstrukce se nachází, zda je použit správný typ, zda je spojena mezi sebou a na pronikající a přiléhající stavební konstrukce, a zejména čím je toto spojování a napojování prováděno. Jde totiž o to ne aplikovat vlastní parozábranu, ale v konstrukci vytvořit parotěsnící vrstvu, která je bude stejně parotěsně účinná po celé své ploše. Pak je tudíž nezbytné pro toto používat odpovídající těsnící a spojovací komponenty, které budou nejen schopny parozábrany spojit a napojit, ale tento detail bude parotěsný, dlouhodobě funkční (nerozlepí se), odolný teplotám a mechanickému namáhání spoje, nebude rozleptávat vlastní parozábranu a přenese případné drobné posuny nosné konstrukce (např. vlivem vysychání dřeva).

Mnozí „odborníci“ totiž často vůbec nechápou, jaký je vlastně smysl použití parozábran, tj. proč se vůbec v konstrukci používá a co vlastně zabezpečuje.

Parozábrana totiž nezamezuje 100% pronikání vodních par z interiéru do místa rosného bodu v zateplené konstrukci (aby zde nezkondenzovaly), ale pouze určitým způsobem reguluje tento prostup. Tj. jde o to do určité konstrukce vybrat takový typ parozábrany, který bude mít po svém zabudování v konstrukci dostatečnou parotěsnou účinnost (správnou regulaci prostupu vodních par).

Problém totiž je „zakopán“ ve stavební fyzice a ve fungování difúzní bilance konstrukce. Tj. že v konstrukci šikmé střechy může kondenzovat jen velice omezené množství vodních par (u konstrukce s obsahem dřeva či u nevětrané max. 100g/m2/rok) a navíc všechny tyto kondenzace musí mít možnost se z konstrukce během roční bilance odpařit. Navíc rovnovážná vlhkost zabudovaného dřeva či materiálů na bázi dřeva v konstrukci nesmí překračovat 18% rovnovážnou vlhkost. A protože se v drtivé většině období roku tlačí vodní páry do konstrukce ze strany interiéru, musí být tyto lehké konstrukce k tomuto přizpůsobeny.

Z hlediska stavební fyziky a zejména difúzní bilance při běžně navrhovaných konstrukcích zateplených šikmých střech (z nekapilárních materiálů) s tloušťkou tepelného izolantu odpovídajícímu požadovanému či doporučovanému teplotnímu odporu konstrukce a s použitím byť vysoce difúzní membrány (coby „podstřešní fólie“ – resp. DHV – doplňkové hydroizolační vrstvy nebo coby větrozábrany) se neobejdeme bez toho, aby v konstrukci byla použita nějaká funkční parotěsnící vrstva, která bude zabezpečovat konstrukci po stránce omezení/zabránění tvorby kondenzací vodních par v konstrukci.

Čím větší je teplota a relativní vlhkost v interiéru (více se vodních par tlačí do konstrukce), čím je objekt ve vyšší nadmořské výšce (delší chladné období navíc s větším rozdílem parciálních tlaků exteriéru a interiéru, menší roční odpar) a čím menší je možnost odpařování vodních par z konstrukce do exteriéru (např. u nevětrané konstrukce či konstrukce s vrstvou omezující odpar do exteriéru/větrané mezery), tím větší vzniká požadavek na vyšší parotěsnost a kvalitu provedení parozábrany v příslušné konstrukci.

Pokud totiž tato vrstva v konstrukci chybí či není správně provedena nebo její funkci něco narušuje (např. skrze parozábranu pronikající příčky jež oddělují vytápěné místnosti), v konstrukci pak často dochází k natolik velkým kondenzacím vodních par, které se nemohou stihnout z konstrukce odpařovat, zůstatek kondenzací se v konstrukci průběžně kumuluje, a následkem jsou plísně, hniloby, obrovské navýšení tepelné vodivosti konstrukce, až po výtoky kondenzací do interiéru objektu a totální destrukci nosných konstrukcí střechy.

 

Parozábrany lze obecně rozdělit na :

  • parobrzdy – materiály, které jen velice málo regulují prostup vodních par do konstrukce (např. Jutavap,..), kde faktor difúzního odporu m je < 50.000 (ekvivalentní difúzní tloušťka Sd okolo 2-25m)
  • parozábrany o střešní parotěsnosti (např. Jutafol N, …), kde m je > 150.000 (Sd okolo 40-50 m)
  • parozábrany o vysoké parotěsnosti (např. Jutafol NAL, Jutafol Reflex,..), kde m je > 500.000 (Sd > 150 m)
  • parozábrany o extrémní parotěsnosti (např. Allu Vilatherm, …), kde Sd se pohybuje na úrovni okolo 1500-2000 m

Proto velice záleží nejen na správném výběru parozábrany po stránce její parotěsné účinnosti, ale i na tom čím a jak je parozábrana spojena a napojena, a rovněž také na tom, do jaké míry je parotěsná účinnost parozábrany narušena pronikajícími kotvícími prvky (např. vruty sádrokartonu, hřebíky palubek,…) či pronikající elektroinstalací (kabely, bodová svítidla, zásuvky, vypínače, kotvení svítidel, apod.). Neméně vážnou otázkou je pak umisťování parozábrany do souvrství mezi 2 vrstvy tepelných izolací, kde je nutno dodržet poměr tloušťky tepelné izolace nad a pod parozábranou, a zda je z hlediska zdroje vodních par ze strany interiéru tato možnost vůbec použitelná.

Další funkcí některých parozábran je i jejich reflexní schopnost (Jutafol NAL, Jutafol Reflex), kdy se odráží sálavé teplo zpět do interiéru objektu. Je však nutno uvést, že fólii je potřeba natočit reflexní stranou k interiéru a že tato funkce funguje pouze v případě, mezi reflexní stranou fólie a podhledem (např. sádrokartonem) je vytvořena uzavřená vzduchová mezera, ideálně o tloušťce 4-6 cm. Pokud vzduchová mezera chybí, reflexe nefunguje, jelikož vodivé teplo se neodráží. Čím větší je teplota v interiéru, tím roste smysl využívání této reflexní funkce. Z hlediska účinnosti reflexe jsou většinou na tom nejlépe takové fólie, jež mají připojenou kovovou (nikoliv jen pokovenou) AL vrstvu.

Speciálním případem pak jsou skladby s používáním parobrzd s proměnou difúzí, kdy je tímto parotěsnícím materiálem obalena krokev z boků a horní plochy (většinou u rekonstrukcí a zateplení střech z vnější strany při zachování stávajícího podhledu). Avšak i zde musí být taková parotěsnící vrstva ve spodním ohybu vůči navazujícím krokvím či stěnám parotěsně nalepena. Ale takové aplikace není vhodné používat u staveb s místnostmi s vysokým tepelně vlhkotním namáháním či přetlakovou ventilací, ani v místě stavby s vyšší nadmořskou výškou či vyšší sněhovou oblastí.

Současným trendem jsou i systémy nadkrokevního zateplování, kde ale vzniká speciální detail nutnosti parotěsně-vzduchotěsnícího propojení parotěsnící vrstvy střechy s konstrukcí obvodové stěny, která však tím pádem musí být kompletně připravena ještě před montáží střešní skladby, tj. aby se toto propojení vůbec mohlo provést (dodatečné propojení zespoda většinou není možné provést).

 

Typickými chybami při vytváření parotěsnících vrstev v konstrukcích zateplených střech jsou např. :

Eliminaci chyb lze docílit tak, že správný typ parozábrany a spojujících komponentů do konstrukce budete vybírat nikoliv podle lobby výrobce souvisejícího materiálu či obchodníka, ale přímo podle technicko-aplikačních dispozic výrobce dotyčné parozábrany. Nejlépe takového, který vyrábí více druhů a není tudíž svázaný obchodním lobby, a navíc má k dispozici odborníky – aplikační techniky, popř. podrobný „Aplikační manuál“ s rozkreslenými detaily.

Byť se považujete na odborníka, není ostuda se na cokoliv zeptat. Nikdo nemůže znát vše. Je však potřeba vědět, kde najít opravdu relevantní informace či kterého skutečně kompetentního odborníka v dané věci s dotazem kontaktovat.

Je však ostudné navrhovat či vytvořit natolik katastrofickou skladbu, jež končí jako konstrukce na následných fotografiích.

Navíc je k dispozici i aktuální Aplikační manuál JUTA a.s. a další montážní návody, jež Vám při montáži či výběru a způsobu provedení parotěsnící vrstvy mohou pomoci. Bezplatné technické poradenství aplikačních techniků JUTA a.s. je pak samozřejmostí:

 

v ČR: Jan Rypl, tel.: +420 602 194 045, rypl@juta.cz

v SR: Marian Pogran, tel.: +421 905 421 107, pogran@juta.cz

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *